zpet z ria 24.2.

V utery rano nas pedro hodil na nadrazi. Cestou projizdel přes centrum, kde byly zaparkovany všechny ty alegoricky vozy z ty slavny přehlídky, takze sme videly vlastne skoro vsechno. Bus trval 6 hodin, ale jelo to krasnou krajinou, takze sem se kochala jak prava turistka. Doma sme sebou flakly a nedelaly uz vůbec nic :)

Ve stredu sem se poflakovala po byte, uklizela a odpočívala. Taky sem poprve zapasila s prackou a az na ty spatne vyprany rucniky sem bojovala celkem statecne :) Navíc sem objevila takovy dobry jazz a funky radio, takze od ty doby neposloucham uz nic jinyho. Kdo by chtel vyzkouset tak www.territorioeldorado.limao.com.br.

Este zpatky k riu. Neprislo mi to tak nebezpecny, jak se u nas rika. Spousta lidi chodila s velkejma drahejma fotakama v klidku po meste a nic neresila. Pedro sice zamykal auto za jizdy a zaviral okynka na semaforu, ale to mi prislo uz trosku prehnany. Pravda, ze to mesto neznam a ze sem ho videla jenom chvili, ale rozhodne sem se nejak ohrozena necejtila. Lidi tam taky po sobe dost koukaj, ale sou to torchu jiny pohledy nez v são paulu. Tady mi to pride, ze se lidi po sobe koukaj dost zle. Az to obcas nahani hruzu.

Ve ctvrtek sem nesla do skoly, pze sem spravne predpokladala, ze po karnevalu nebude zbytek tejdne skola. Takze sem se tak poflakovala po centru, koupila si naky hadry, vytiskla par veci do skoly a tak. Navic sem natrefila na webovou stranku, ktera spojuje vsechny antikvariaty v são paulu, takze sem si nasla par knizek na diplomku a koupila je tak za stovku, coz je tu hodne slusna cena, pze knizky sou drahy.

V patek sem konecne v poradku dorazila k gisele do prace na obed. Zjistila sem totiz, ze ta udajna zastavka, co sem mela najit, je jenom modra kovova tyc uprostred ulice. U ni neni zadnej napis ani cedule ani nic podobnyho, takze nechapu jak si mohla gisele myslet, ze pochopim, ze je to zastavka... No kazdopadne tentokrat sem to uz vedela a v pohode dojela. Ma tam vegetarianskou restauraci, kde se zaplati 13realu a muze se jist kolik chce. Tak sem si teda pochutnala. Skoda ze je to tak daleko, pze jinak bych tam chodila castejc.

Pak sem se sla projit do parku Ibirapuera. Cestou sem se samozrejme lehce ztratila, pze ta ulice, kterou sem prijela je jednosmerna a nez abych hledala druhej smer, tak sem sla radsi pesky. Nastesti mam porad mapu, takze sem dosla v pohode. Je to velkej krasnej park hnedka vedle dalnice, ale je prekvapive tichej a klidnej. Lidi tam chodej behat nebo sebou jentak flaknou na travnik a flakaj se. Je tam i nekolik muzei. Me bolely nohy, tak sem sla jenom do muzea afro-brazilsky kultury a zbytek si necham na priste. A protoze je leto, tak v são paulu sou skoro kazdy odpoledne bourky. No a protoze mam smulu, tak me ta bourka samozrejme chytla v tom parku. Tak sem se schovala pekne pod strom a cekala az to prejde a mela z toho celkem srandu.
Doma sem pak vydrhla pul kuchyne, pze tu nikdo nemyl aspon rok. Vsechny skrinky lepej takovym zpusobem, ze i ja bordelar sem z toho na nervy. V lednici sme mely mandioku. To je nejakej koren, ale vypada to spis jako brambora. Vcera sme to varily, ale malo, pze se nam vyvarila vsechna voda a pripalilo se to. Tak sem to mela dneska osmazit, jenze jak to bylo nedovareny, tak to nebylo nic moc. Dalo se to jist akorat s hodne velkou vrstvou kecupu.

Vecer sme sly do klubu Pau Brasil, kde hrala naka kapela sambu a strasne se mi tam libilo. Za prve tam byli strasne pekny chlapi a za druhy sem se po par pivech odvazila i tancit sambu a nebylo to ani tak strasny, tak sem na sebe byla pravem pysna.